• Osobní
  • Curriculum Vitae
  • Cestování
    • Evropa
    • Afrika
    • Asie
    • Česká republika
  • Zájmy
    • Kulinářský koutek
      • Vaření
      • Pečení
    • Ruční tvoření
      • Háčkování
      • Šití
• Matematika
  • Hádanky a rébusy
  • Odkazy
    • Maturita
    • Studijní materiály
    • Zajímavosti
• Informatika
  • Hardware
  • Software
    • MS Word
    • MS Excel
    • Grafika
      • Inkscape
  • Odkazy
    • Maturita
• VOŠZ a SZŠ HK
  • Matematika
    • Zdravotnický asistent
      • První ročník
      • Druhý ročník
      • Třetí ročník
    • Zdravotnické lyceum
      • První ročník
      • Druhý ročník
    • Laboratorní asistent
      • Třetí ročník
  • Chemie
    • Zdravotnický asistent
      • První ročník
  • Informatika
    • Zdravotnický asistent
      • První ročník
      • Druhý ročník
    • Zdravotnické lyceum
      • První ročník
      • Druhý ročník
      • Třetí ročník
    • Laboratorní asistent
  • Seminář k mat. práci
    • Zdravotnické lyceum
      • Čtvrtý ročník
• Kontakt

Cestování

K pravému cestování jsem pořádně "přičuchla" poprvé o prázdninách 2007. Podnikli jsme s přítelem cestu, které pracovně říkáme Eurotrip.  Stopem jsme při ní projeli (počítám jen státy, kde jsme alespoň kousek prošmějdili) sedm států: Švýcarsko, Andoru, Španělsko, Francii, Monako, Itálii a Lichtenštejnsko. Naším domovem je na cestách stan (spíme na divoko) a kuchyní malý plynový vařič. Při tomhle způsobu cestování člověk mnohem více pozná náturu obyvatel a jejich zvyky, ať už dobré nebo špatné:).

A protože mě cestování na vlastní pěst neodradilo, vyrazili jsme příští rok na další okružní jízdu tentokrát s názvem Euroasiatrip. K dopravě na Balkán jsme využili autobus (kvalita byla všelijaká - Fe₂O₃ pokrývalo značnou část karoserie) do Bulharska a odtamtud jsme putovali do Řecka a pak Turecka. Byla to moje první návštěva Asie, kam jsem se dostala přes Dardanely a po navštívení krásných tureckých vnitrozeských památek, jsme to vzali zpátky přes Bospor do Istanbulu, odkud jsme opět odjížděli autobusem. Při vzpomínce na Turecko se mi vždy vybaví místní lidé, kteří nás zvou na turecký čaj (sice hodně sladký, ale v tamnějších podmínkách naprostá delikatesa:).

V roce 2009 jsem se díky studiu na UHK dostala na týden s partou studentů chemie do polského Krakowa. Je to nádherné město a poláci jsou milí lidé. O to víc mě vzala za srdce návštěva Osvětimi, prozkoumali jsme ale i ohromující solný důl Wieliczka, který mi náladu zase spravil. Pobyt jsme zakončili neuvěřitelnou nocí strávenou na polských VŠ kolejích, kde nás poláci učili pít po jejich způsobu:).

Na podzim roku 2009 jsme vyrazili s přítelem do Irska. Usadili jsme se v Dublinu, našli jsme si práci (kmitání ve skladu s balíky všech velikostí) a doufali, že si tam vypilujeme angličtinu, místo toho jsme se naučili pár polských a litevských frází, nicméně opět se potvrdilo, že poláci jsou fajn. Po vánocích už pro nás ve skladu nebylo místo a tak jsme část našetřených úspor vložili do studia angličtiny na Dublinské škole. Díky tomuhle studiu jsem v angličtině našla zálibu, nicméně kvůli nemožnosti najít práci jsme se na začátku prázdnin vrátili zpátky domů.

Po návratu z Irska se nám na žádný velký výlet nechtělo, ale zato o prázdninách 2010 jsme si naplánovali 42 denní cestu po Itálii a jejích ostrovech. Na Sardinii jsme přiletěli a dál už jsme jezdili stopem, někdy autobusem či vlakem. Objeli jsme nádhernou Sardinii, pak přepluli parníkem na Sicílii (byla jsem unešená z jezdících schodů na lodi:), kde nás nejvíc nadchla Etna. Pod jejím vrcholem jsme putováním strávili 3 nádherné dny, kdy jsme se kochali faunou, florou a hlavně nezapomenutelnou atmosférou. Po Sicílii jsme cestovali po italském pobřeží až do Říma, odkud jsme letěli zpět do ČR. Centra velkých italských měst jsou skvostná - architektura jak v pohádce, ale ta předměstí a venkov (cestováním s cestovkou je nepoznáte) jsou jeden velký odpadek, alespoň části, které jsme procestovali my. Italové se s odhazováním odpadků prostě nepářou:( Výjimkou byla snad jen ta Etna. I když pokud porovnám sever Itálie (Eurotrip), tak ten byl o poznání čistší.

Říká se, že s jídlem roste chuť a je to pravda. Zachtělo se nám dalšího kontinentu - Afriky. V roce 2011 jsme se vydali do Portugalska, z kterého jsme přejeli přes Španělsko do Maroka. Z Porta jsme jeli po portugalském pobřeží až do Lisabonu a odtud pak do turistické (a o to dražší a přelidněnější) oblasti Algarve. Památky ani příroda Portugalska mě nezklamaly. Další bylo na řadě Španělsko, kde jsme se zastavili v Seville, opět dechberoucí architektura. Nicméně jsme se víc a víc těšili na černý kontinent. Ještě předtím jsme navštívili zámořské území Spojeného království - Gibraltar, které lze projít za jeden den. Je zvláštní ocitnout se ze španělské rozevlátosti a pohody ve striktních a upjatých uličkách britského stylu, nicméně návštěva za to stojí. A konečně trajekt a Maroko. Úplně jiný svět. Všude živo, horko a hluk:) V Maroku jsme bydleli díky cenové dostupnosti v hotelech a jezdili místní hromadnou dopravou. Pro poznání Maročanů doporučuji využívat obzvláště autobusy, ale ne ty luxusní. Jízda přes Vysoký Atlas rozpadajícím se autobusem plným potících se zahalených postav byl zážitek:) Bohužel stejně jako v Itálii zde lidé neřeší otázku odpadů:( Ale i tak marocká příroda: Merzúga - Sahara, vodopády Ouzoud, soutěska Todra nebo Atlas okolo Marrakéše je pohádková. Zklamáním pro nás bylo turistické letovisko Agadir, kde nebylo nic kromě špinavého moře. Jednu velkou nevýhodu ale Maroko má - my jsme jim říkali "naháněči". Lidé, kteří Vám cpou cokoli (od zboží až po služby), kdekoli (jsou součástí cestování autobusem) a kdykoli (hledání hotelu v 11 večer se bez jejich nechtěné přítomnosti neobešlo). Člověk se proti nim musí obrnit, ale tak jako všude, někteří lidé snáší odmítnutí hůře někteří lépe. Zlaté pravidlo je zůstat slušný;).

Prázdniny 2012 jsme strávili cestováním po středočeských luzích a hájích, které mají také svoje kouzlo. Zdá se, že nejkrásnější kouty české přírody člověk najde v zapadlých oblastech bez lidí, kde lišky dávají dobrou noc:).

V červenci 2013 jsme se vydali na 5. největší ostrov ve Středozemním moři — Krétu (už nám z první pětky chybí jen Kypr:). Jako obvykle jsme ji projížděli s batohem na zádech, kde jsme si nesli mimojiné i stan. Ten nám sloužil věrně i v nehorázném vichru, který jsme zažili několik nocí na jihu tohohle hornatého ostrova. Lidé na Krétě nebyli ničím výjmeční, ale za zmínku stojí jejich pracovní morálka (konkrétně dělníků podílejících se na rekonstrukci Archeologického muzea v Heraklionu), kdy z celé 8 hodinové směny pracují dohromady maximálně 4. Oni si Řekové o tu krizi opravdu říkají:(.